Napsal: Jason Oceánský
Všechno začalo na letišti v Katovicích. My, ze školy Hnízdo v České republice, jsme tam měli sraz. Byl to výlet sedmi dětí ze sedmé až deváté třídy (Adam, Anička, Jasmínka, Viki, Miki, Max a já, Jasen) a dvou dospělých – Klárky, která byla v komunitě mnoho let, a Veroniky, naší paní ředitelky.
První problém nastal hned na letišti. Jeden ze studentů měl příliš velký kufr, a tak musel zaplatit pokutu 70 eur (60 liber). Bez dalších problémů jsme dorazili do Manchesteru, odkud jsme pokračovali dál. Cesta se zase trochu zkomplikovala, protože jsme nestihli vlak. Nakonec nám cesta trvala asi 14 hodin, a jen díky velmi milé pomoci členů komunity Marka a Ruaidithe, kteří nás odvezli z nádraží v Middlesbrough, jsme dorazili do hostelu ve 23 hodin. Překvapilo mě, že hostel Cycle Hub byl docela fajn. Měli jsme pokoje po čtyřech a postele byly velmi pohodlné.
Další den jsme se poprvé setkali s komunitou. Jedna část skupiny zůstala v pekárně a druhá se šla projít po vesnici. Ti v pekárně byli velmi spokojení s přátelskou atmosférou a procházková skupina si užila obchod a krásné jezero na druhé straně vesnice.
A pak přišla věc, které jsme se obávali: první oběd. Byli jsme rozděleni do dvojic, bez dospělých, do domů, kde jsme nikoho neznali. Přeháním to, ale bylo to v pohodě. V mém případě byl oběd výborný – měl jsem domácí pizzu a velmi dobrý dezert. První den jsem byl stydlivý, takže jsme moc nemluvili, ale lidé tam byli moc milí. Po obědě jsem se odvážil a nakonec jsme si hezky popovídali.
Po obědě jsme já a můj kamarád jako jediní nešli zahradničit do Homefieldu s Janem. Místo toho jsme měli dílnu v domě Sherwood se Sarou. Tam jsme malovali papíry na fialovo na výzdobu pro svatbu. Byla to velmi jednoduchá a pohodová práce. Měl jsem radost z přestávky na čaj, protože anglický čaj mi chutná.
Po dlouhém prvním dni v Bottonu jsme se rozhodli jet k moři. Tam jsme ochutnali tradiční britské národní jídlo – fish and chips. Na konci dne jsme skočili do moře. Bylo studené, ale ne ledové.
Druhý den ráno jsme stavěli dřevěný nábytek s Pierrem. Naše skupina vyrobila lavičku jen pomocí přírodních klacků, klád, kladiva a hřebíků.
Na oběd měla rodina, u které jsme měli jíst, zpoždění, takže jsme měli rychlé špagety. Byly dobré a nakonec jsme byli rádi, protože nám rodina jako omluvu přinesla brownies.
Potom jsme zase jeli k moři, ale tentokrát na speciální místo jménem Ravenscar, kde jsme viděli tuleně. Byli velmi roztomilí. Nikdy předtím jsem žádné tuleně neviděl, takže to byl hezký zážitek.
Další den začal v kostele. Čekal jsem, že to bude nějaká řeč o náboženství nebo čtení z Bible, ale mýlil jsem se. Fionn měl velmi dobrou a (pro mě) zajímavou řeč o klimatických změnách. Byl jsem velmi překvapený, protože kdyby měl někdo podobný projev v Česku, tak by ho posluchači nejspíš ukamenovali. Pointa je, že obecně je Velká Británie asi desetkrát ekologičtější než Česko. Například doma uvidím možná jedno elektrické auto za měsíc, a v komunitě je, myslím, každé druhé auto elektrické nebo hybridní.
Dopoledne jsme pokračovali v zahradničení v Homefieldu. Hans nás naučil, jak vykopávat šťovík, a přestávka na čaj v teplé a útulné kuchyni v Homefieldu byla moc fajn.
Odpoledne jsme sekali kapradí, což byla zábava. Druhá část skupiny se starala o děti v Homefieldu. Potom jsme měli eurytmii s Jonathanem. Nejprve jsem byl skeptický, protože tanec mi nezní moc dobře, ale nakonec jsem byl spokojený. Nebyl to totiž jen tanec. Dva z nás ze sebe vymáčkli poslední zbytky energie a hráli večer s komunitou fotbal. To bylo taky moc fajn.
Další den byla sobota, takže jsme měli volný den bez dílen. Ráno jsme jeli do Whitby, malého krásného přístavu. Část skupiny navštívila hrad a celá skupina jela na výlet na pirátské lodi. Vrátili jsme se do Bottonu na oběd – jedl jsem v Homefieldu, bylo to moc fajn a hodně jsme si povídali.
Ale sobota nebyla jen odpočinková. Také jsme se museli připravit na svátek Letnic, který byl další den ráno. Dělali jsme origami a další potřebné dekorace. Slavnost byla velmi krátká. Zástupci z dvanácti zemí četli odstavec z Janova evangelia ve svých rodných jazycích. Po oslavě jsme dali každé domácnosti jedno origami jako dárek.
Po festivalu jsme měli hodně času. Rozhodli jsme se jet na zámek Castle Howard. Byly tam obrovské zahrady, které nás přivedly na jeden nápad… Klárka a její děti si tam kdysi hráli speciální verzi na schovávanou. Nejen že někoho musíte najít, ale musíte ho i chytit. Tahle hra byla super, ale extrémně únavná. Hráli jsme ji asi hodinu. Dělali jsme tam i další věci, jako třeba blbnutí hřiště, nebo nákup suvenýrů a tak.
Další ráno jsme zase zahradničili. Po velmi dobrém obědě jsme se rozdělili do tří skupin. Jedna se pokusila nakoupit všechno na raut, který jsme měli dělat další den, druhá skupina (ve které jsem byl já) byla zase na zahradě a třetí byla v řemeslné dílně s Paule a Johanou.
Ve čtvrtek ráno jsme pekli dorty a pizza šneky na odpolední zpívání. Po dalším obědě jsme měli naše vystoupení. My a waldorfská škola z Yorku jsme připravili několik písní. Zpívali jsme „Dva roky prázdnin“, což je pirátská píseň z českého filmu. Bylo to fajn, ale nejlepší vystupujícími byli naše pianistka Viki a kytarista Adam.
Pak přišel čas na náš raut. Všechno, co jsme připravili, bylo snězeno, takže jsme byli spokojení. Omylem jsem nalil kávu do cukru místo obráceně, trošku jsem ragequitnul, ale po pár minutách jsem byl v pohodě (a cukr taky).
A pak přišel poslední den v komunitě. Někteří z nás pekli v pekárně, zatímco ostatní uklízeli hostel Cycle Hub. Odpoledne jsme šli na túru po stezce Hanging Stones, která měřila asi 10 kilometrů. Zhruba každého půl kilometru tam byl dům s krásným uměním postaveným jen z věcí, které umělec Andy Goldsworthy našel na místě. Nedá se to popsat – měli byste tam jet.
A pak přišla poslední akce. Měli jsme táborák se školou z Yorku v Back of the Dale. Zpívali jsme písničky a já se projel na lodi. Na závěr jsme hráli schovávanou. Nikomu se nechtělo odejít, ale museli jsme.
Cesta domů už proběhla bez problémů.
Na závěr bych chtěl komunitě poděkovat, že nám umožnila přijet. Doufám, že se vrátím jako dobrovolník, až mi bude 18. Prostě děkuju za tenhle skvělý zážitek pro každého z nás.